Edith Holá: Cesta k mým matkám
Autobiografický příběh ženy, která si celý život přála najít vlastní matku.
Edithina kniha je jako řeka, plyne místy zdánlivě pokojně, jindy prudce meandruje, klestí si cestu a strhává vnímavého čtenáře s sebou, aby ho o kus dál vyvrhla na břeh zcela zmáčeného a zbitého. S otevřenými ranami a vyplavenou bolestí. Nutí srovnávat, hodnotit, přemýšlet.
Obrazy, které Edith čtenářům předkládá, jsou emočně velmi silné a působivé. V poměrně lakonických konstatováních je čtenářovo vnímání pěstounství a adopce (jako něčeho pro děti veskrze prospěšného) nabouráváno konfrontací s realitou, v níž žila - nebo spíše živořila - autorka se svými "sourozenci". Otevírá se tak prostor k širokému poli úvah na téma adopce a pěstounství.
Možná i hříčkou osudu kniha vychází v době, kdy legislativní úprava pěstounství doznává mnoha změn. Postřehy a úvahy k těmto změnám lze najít na stránkách Natama, Institutu náhradní rodinné péče.
Cesta k mým matkám dokáže otevřít cesty, které v sobě (a k sobě) uzavíráme a v neposlední řadě ukazuje na komplikovanou problematiku adopce a pěstounství pohledem osvojeného dítěte.
 |
| Ztracená, kombinovaná technika, 2010 |
Neboj
Tak už přece spinkej pěkně,
už se není čeho bát.
A ať není nic, co tě lekne,
o velkém tajemství ti budu povídat.
Podívej se z okna na kus noční oblohy.
Vidíš, jak hvězdičky na nás mrkají?
Jsou to malé víly, které odeženou neduhy
a celou noc tě hlídají.
A když budeš mít strach hořký jako pelyněk
jedna z oblohy přiletí si pro tebe.
Páni docenti ji osloví létavice a budou brblat do bradek,
že se měla vrátit na nebe.
 |
| Ilustrace věnovaná do sbírky pohádek a básniček pro nedonošené děti. Autorka básně zde. |
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)